Jsem tady
Waiting, of course, is a very large part of writing.
—Ursula K. Le Guin
“Collectors, Rhymesters, and Drummers”
Před pěti šesti
osmi dvaceti týdny:
Přišlas za mnou. Posadila ses vedle mě. Mluvilas na mě, a to jak hravě, tak tou mojí košatou syntaxí z 19. století, která se mnohdy blíží projevům policejních mluvčích („Podezřelý při konání útěku přes plot doznal natržení kalhot“). Věnovalas mi pozornost. Usmívala ses a smála se. Říkala mi, jak se máš, a v náznacích, i jaké strasti a jaká dobrodružství zažíváš.
Bylas to ty: letokruhy tvých očí; tep a teplo tvého hlasu; oblečená jako ty – tedy po způsobu, jež shledávám neokázale – a o to pronikavěji – elegantním. Náušnice tvarované jako bílé květy. Naživu víc než Óda na radost.
Já, naproti tomu: neschopen slova. Překvapen, že se tohle děje; u
vytržení ze šroubovice emocí, která mě s tvým příchodem
začala ovíjet: nadšení a blaženost; dojetí a vděk; rozechvění
a panika. Když jsi řekla, že rychlost psaní není podstatná,
stvořily z toho moje hlava s hormonální soustavou úlevu;
představovalo to pro mě přijetí. Jak můžu výmluvněji
přiblížit, jakou hodnotu to pro mě mělo, žes za mnou přišla,
posadila se vedle mě, mluvila na mě? Měsíc
Čtyři měsíce nato se tomu
stále zdráhám uvěřit. Strávit ten krátký čas v tvojí
společnosti pro mě znamenalo blízkost, důvěru, vřelost; sdílení
a dozvídání se; bytí viděn a slyšen (jakož i přesvědčení,
že zdaleka nikoli viděn a slyšen tak, jak bych si ideálně představoval). Ve dnech po pátku
22. 4. následujících zrcadlila ponorná řeka mé existence měsíc
a hvězdy, zurčela ozvuky Ódy na radost.
Flaubert byl s to trávit úsilím o le mot juste celé týdny.
Alespoň stran času, který mně trvá napsat esemesku, je podobnost
mezi námi snad zřejmá. Po mnohadenním nenávidění,
přeformulovávání, mazání a proškrtávání předchozích
odstavců jsem beztak, jak ostatně vidíš, nakonec na snahu o
esemesku rezignoval a tohle je neutěšený výsledek. V časovém
rozmezí od jeho započetí do jeho odeslání zestárla válka na
Ukrajině o třetinu
dvě třetiny svého věku, Macron byl znovuzvolen, zemřeli Vangelis
(dozvěděl jsem se z anglofonního internetu) a Josef Abrhám (český
tisk u pokladen v Albertu), Giocondě někdo rozmazal po obličeji
dort a já jsem dva týdny opět churavěl, neschopen po tu dobu ani
mazat a proškrtávat (tuze však schopen svoji neschopnost
nenávidět). – Od doby, kdy jsem napsal předchozí větu, přišel
Macron o parlamentní většinu. – A Boris Johnson odstoupil z
funkce. S Borisem nikterak nesouvisející události mě vychýlily z
kurzu a trvalo týdny, než se mi podařilo v tomhle putování
pokračovat. – Bylo shledáno, že již nelze odvrátit, že
hladina oceánů stoupne přinejmenším o 27 centimetrů. –
Třetina Pákistánu je zatopena.
– Neměl jsem v úmyslu demonstrovat, jak se se psaním potýkám, s takovou názorností, ale je tomu skutečně právě takhle: jsem-li toho vůbec schopen, trvá mi to věky.
Na čem mi sejde,
to mi moc nejde.
As for the mot juste, you are quite wrong. Style is a very simple matter: it is all rhythm. Once you get that, you can’t use the wrong words. But on the other hand here am I sitting after half the morning, crammed with ideas, and visions, and so on, and can’t dislodge them, for lack of the right rhythm.
—Virginia Woolf
writing to Vita Sackville-West,
16 March 1926
Je to tak dávno, že nevěřím, že by sis na to vůbec mohla pamatovat, ale napsal jsem před mnoha týdny (když jsem si ještě myslel, že tohle bude esemeska), že chci projevit vděčnost. Úvodní odstavce výše jsou pokusem onu vděčnost, stále přítomnou a vytrvale pociťovanou, vyjádřit. Protože však, zatímco tohle píšu, na svou čtenářku myslím, nejsem s to se vyvarovat představ toho, jaká pro ni četba oněch úvodních odstavců může být a jak široké spektrum reakcí může podnítit; a tak chci vysvětlit, proč jsem tohle všechno napsal takhle; a tak chci vysvětit, proč jsem tohle všechno vůbec napsal.
K tomu, abych to napsal takhle, mě neponoukl nikdo jiný než Marshall Rosenberg, který praví: „Vážený příteli; chcete-li mermomocí Evičce Jandečkové projevovat vděčnost, navrhuji vám, abyste jí napsal, 1. co udělala, 2. jak jste se následně cítil a 3. kterépak vaše potřeby dosáhly naplnění; při čemž se zdržte chvály, hodnocení a komplimentů.“ Jak říká, tak jsem se snažil učinit (byť se obávám, že asi nebudeš mít za to, že jsem dokázal upustit od adorace).
Chtěl bych co nejexplicitněji vyjevit, jaké důvody mě k tomuhle činění vedou a čeho jím zamýšlím dosáhnout. Někdy totiž lidi říkají děkuju (a taky „Jseš úžasná!“), protože ve skutečnosti chtějí, abys něco udělala. Tohle není ten případ. Mé motivy jsou ryze hédonistické: píšu ti tohle jako projev radosti, kterou s tebou chci sdílet. Píšu ti tady, abych ti sdělil věci pouze o sobě. Co se v dubnu událo, pro mě bylo něčím životodárným a chci ti o tom povědět v naději, že to pro tebe může představovat něco smysluplného; poodhalit ti tvoji významnost v životě někoho jiného. Neměla-lis o tom ponětí, takhle jsi přispěla mému životu.
Dále by moje počínání mohl ozřejmit tento příběh:
Před mnoha lety jsem se ocitl na narozeninové oslavě pořádané oslavenkyní v gay baru. Neschopen zapadnout do žádného kolektivu, i zde se přihodilo, že jsem v jednu chvíli prodléval stranou ostatních u východu. Tam mě oslovila dvojice odcházejících mladých mužů. Podle všeho se na mě někoho zeptali, neboť vyšší z nich pravil, že ví že nelze očekávat, že bych v nich nalezl zalíbení, avšak bez ohledu na to mi chtěli říct, že jsou oslněni mým vzezřením. Byl jsem v rozpacích, ale víc než to jsem byl neskonale potěšen – moje nahodilá existence představovala cosi hodnotného pro někoho, kdo mě nikdy předtím neviděl! Pověděl jsem jim, jak příjemné bylo se to dozvědět, načež se rozloučili a podnik opustili. Zážitek, v mém životě ojedinělý, mi zůstal v paměti až dosud, aby posloužil jako obtížně srozumitelná ilustrace mého nynějšího počínání –
– k níž jsem měl v úmyslu připojit následující:
Zatímco tohle píšu, sedím v autobuse jedoucím do Jičína, kde se v 10 hodin dopoledne bude konat pohřeb bratra mojí babičky. V mém životě vystupoval pod jménem strejda Pepa; neviděl jsem ho přinejmenším deset let; bylo mu 86 let.
Představoval jsem si až do poslední chvíle, jak tyhle věty 20. července v autobusu napíšu a uvedu jimi uvědomování si neodbytnosti i nepředvídatelnosti blížícího se konce. Jakkoli je zmínka smrti nadána potenciálem prodchnout cokoli, k čemu je připojena, patosem, moje snaha o patos dochází jako většina mých snah tragikomického konce a v tragikomedii se sama převrací: já jsem totiž, prosím, nedokázal onoho červencového rána ani k jednomu ze dvou autobusů odjíždějících z Prahy do Jičína dorazit dříve, než odjely; já jsem, prosím, ten pohřeb úplně prošvihnul.
Tell the people you love that you love them. Seriously. Don't get that wrong. If it's someone you're also sexually attracted to, that makes it more complex (if you're not involved) ... but even there I'd say go for it, making clear to the person you're addressing that this implies no obligation on their part. It's an important communication, and one of you might die before you get it out.
Svět se chýlí ke konci, biosféra kolabuje, Spojené státy se koketně naklánějí do propasti fašismu, civilizační kolaps je na dohled; COVID a invaze Ukrajiny jsou vlídný začátek. Lokální války o zdroje se, očekávám, přelijí ve válku globální; není návratu a nejchladnější léto zbytku našich životů právě skončilo. Zatímco se zoufale snažím tohle dovést k závěru, zpráva o smrti britské královny – další a docela nadbytečné připomenutí nezvratné pomíjivosti – je stará jen několik hodin.
A to je tedy (odhaduju sám o sobě) další důvod, proč ti píšu: protože náš čas tady je i při naplnění nejoptimističtějších předpokladů krátký a chci, aby to, jako měrou jsem tebou okouzlen, bylo vysloveno – dřív, než se příležitost k tomu promění jen v další věc, kterou jsem neudělal.
Zároveň chci být ohledně toho, co vyslovuju a jaká slova k tomu používám, opatrný, jelikož mám za to, že jak věci vnímám já a jak ty se nevyhnutelně různí, a jelikož jsi žena a je pramálo žen, které nečelily pozornosti nebo projevům obdivu, o něž nikterak nestály, k nimž nijak nevybízely a které je rozhodně nijak netěšily.
A tohle je konec! Tohle je všechno.
Příležitost vidět a slyšet tě pro mě byl intenzivně příjemný zážitek; stejně tak všechny příležitosti této příležitosti předcházející. Za každou z nich jsem vděčný. (Mám za to, že bych byl docela dobře schopen vyzískat potěšení i jen z naslouchání tomu, jak se dále odvíjely a splétaly osudy tvoje a „poměrně známého hudebníka“; jediné, co mi brání žádat, abych směl ve tvé přítomnosti trávit víc času, je přesvědčení, že to je to poslední, oč bys stála.)
Mám obavu, že by sis mohla připadat pod tlakem na psaní odpovědět a že bys mohla být zmatená ohledně toho jak: „A co já teď s tim jako? Já jsem si nic takovýho neobjednala.“ Pro takovou eventualitu je tu následující ujištění: jaké bylo pro tebe tohle všechno číst, bych se – ať už jakékoli – dozvěděl sice rád, ale je pro mě naprosto přijatelné nedozvědět se to nikdy. (Samotnému mi, koneckonců, trvalo najít alespoň nějaká vlastní slova 5 měsíců, což je podobně dlouho.)
Navzdory tomu, že s žádnou s předchozích vět nejsem spokojen (ba z některých jsem vysloveně nešťastný), jsem evidentně našel vůli a pošetilou odvahu se o ně s tebou podělit. Obzvláštní zklamání pro mě představuje, že z jejich celkového rozsahu je tomu, na čem mi nejvíc sejde – sdělení radosti a vděčnosti spjatých s tím, žes mi věnovala pozornost – věnován skromný prostor. Kdybych byl s to se projevovat alespoň o trochu méně nekonvenčně, patrně bych namísto písmen poslal květiny (a byl tak pochopen snáz).
Jsem tady a ty jsi tu teď taky.
Life must be a daring adventure – or it is nothing at all.
Komentáře
Okomentovat